Tuhle větu si vybavuju z dětství, provázela mě, byla součástí systému kultury rodiny, do které jsem se narodila. Vyřkla jí směrem ke mně moje milovaná babička asi v mých 4 letech, v dobré víře. Z jejího pohledu (narodila se v roce 1928) jí tahle pravda fungovala, nebo aspoň si to myslela. Nechtěla své první milované vnučce přichystat do života nějakou nepříjemnost, že se na ní budou ostatní zlobit, když třeba řekne NE. A tak mě formovala do přijatelného tvaru, tedy do přijatelného pro okolí.
V mém světě se hodná holka nejdřív stará o druhé a pak teprve o sebe, vychází druhým vstříc, je k dispozici, neodporuje, neříká NE, nevyčuhuje z řady. Za to dostává lásku druhých, a pomalu vykrádá sama sebe, kupuje si ji od druhých, protože jí necítí sama k sobě. V extrému žije ve velkém životy druhých, v malém ten svůj. Zapomíná na sebe, nevyznává se v sobě, neví, co jí sytí a těší, co jí přináší tu hlubokou, vnitřní energii. Ani náhodou jí nezbývá čas na vnitřní rozhovory, vede je s druhými, hodně se o ně zajímá. O partnera, kamarádky, je hyperprotektivní matka, v práci je oblíbená, držák a jistota týmu. To, co dostává od ostatních jsou „rychlé cukry“, uspokojí na chvilku, trvale jí však způsobuje čím dál tím větší hlad po „sladkém“. A tak to dělá víc a víc a čím dál míň je sama sebou. V této rovině se „cukry“ rovnají lásce.
Tahle „hodná holka“ mě provází celý život. Tak 2/3 mého života jsem jí sloužila, zotročovala mě. Tu třetí třetinu si troufnu říct, že slouží ona mě. Umím jí, je mi užitečná tahle hodná holka, a vlastně dost vychází z mojí povahy. Umožňuje mi vlídně zacházet sama se sebou a vědomě s druhými, což je při mé profesi dobrá věc. Postupně jsem se přestala a pořád přestávám zlobit na druhé, že „mi to dělají“ a zbavuju se pasivní polohy hodné holky a jsem její aktivní podobou. Vím, že to byla a je moje volba, i když původně nevědomá.
Jsou tu nějaký hodný holky?
