Bylo nebylo, byla jednou hrnčířská vesnička, plná nadaných, pracovitých, kreativních hrnčířek a šikovných, chytrých, komunikativních trhovců. Ženy tvořily a muži chodili na trh prodávat. Všichni z toho byli dobře živi. Ale jak už to v pohádkách bývá, i tady byl háček. Hrnčířská vesnice byla na kraji hlubokého černého lesa, o kterém se po generace ve vsi předávala informace, že v něm straší. Na trh tedy chodili muži oklikou, kolem lesa, vyráželi na večer tak, aby druhého dne ráno byli na trhu včas. Nebyla to lehká cesta, nůše plná hrnků, misek a talířů bývala tuze těžká. Na trh přicházeli notně uondaní.
A stalo se, že se do takové pracovité rodiny narodil zdravej kluk, podle tradice dostal jméno Honza. Jenže Honza se trošku odrodil, od dětství byl takovej netahavej, do ničeho se dvakrát nehrnul…, byl zkrátka lenoch. Co šlo, to si ulehčoval, hlavně aby se nepředřel. Rodiče to rmoutilo, ale jemu to fungovalo, měl fištrón, byl chytrej, a vynalézavej.
Když vyrostl a zesílil, nastal čas, že i on měl chodt s hrnky na trh. Šel jednou a vrátil se domů úplně vytočenej a nas…ej, i když utržil plnej měšec zlatek. Hartusil: „cesta je strašná, hrozná zacházka, promarněnej čas, bolavý nohy a záda! Mám toho dost! Už takhle nebudu otročit! Je potřeba najít zkratku!“ A přes protesty, nářky a strachy rodičů se vydal prozkoumat les. Prochodil ho křížem krážem a zhruba uprostřed našel chaloupku s Ježibabou, která ujíždí na představě, že nejlepší delikatesa je Jenda s Mařkou na lopatě na přírodno v peci. Prej to kdysi koštla, a od tý doby se jí pořád sbíhaj sliny.
Honza se jí to pokusil vymluvit, ale nevypadala, že by se svojí „idée fixe“ chtěla vzdát. Nechal jí jejímu osudu a vrátil se do vesnice.
Svolal všechny sousedy na rynek a řekl jim: „Do černýho lesa není dobrý posílat Jendu s Mařkou, dokud jsou malí, protože Ježibaba se pravděpodobně neudrží! Jinak je to pro chlapy, co jdou na trh, pro ženy, co jdou na býlí a ostatní sousedy, bezpečná oblast.“
A od té doby mohou muži v den trhu v klidu oddychovat vedle svých krásných žen a s východem sluníčka se vydat na cestu tichým, klidným lesem, kde voní mech a bzučí lesní včely.
Honza změnil po generace předávaný, neidentifikovaný strach, dal mu podobu a jméno, přiznal mu právo na existenci. Byl to zažitý myšlenkový vzorec, konstrukt, který sílil předáváním v generacích.
Tak je to se strachem vždycky. Pokud rozklíčujeme, identifikujeme, čeho konkrétně se bojíme, můžeme s tím začít pracovat. Stává se menším a jasně ohraničeným. Můžeme začít měnit naše myšlení, postoj a chování. Můžeme převzít odpovědnost a konat. Stáváme se svobodnějšími.
