Tuhle otázku jsem položila ve svých asi 38 letech své koučce, po několika sezeních, kdy jsem prostě zjistila, že se nemám ráda, že jsem na sebe vlastně dost ošklivá, že se sebou nezacházím vůbec vlídně. A v závěsu hned, jako správná údernice, co chce mít jasno, věci pod kontrolu, a rychle hotovo, jsem požadovala seznam četby. Moje koučka mi odpověděla, že mi žádný seznam nedá (což mě teda úplně šokovalo), a že ani přesný návod na budování nemá (což mě frustrovalo), a že je zkrátka a dobře potřeba odněkud s tou láskou k sobě začít (což mě znejistělo), a že je jedno odkud, spíš je důležité kdy.
Dneska tyhle otázky od svých klientek a klientů dostávám taky, a snažím se k tomu přistoupit trošku vlídněji, a přeci jenom nějakou tu kuchařku poskytnout.
Vlídnost je vůbec slovo, kvalita, kterou v tomto tématu vnímám jako zásadní a moc si ji považuji. A jak už jsem řekla, šla jsem sama se sebou metodou pokus-omyl a tak nabízím to, co funguje mě.
Každý den procházet sebe sama uvědomovat se, si, co chci, co je moje, kdo jsem já.
Vést se sebou vnitřní rozhovory.
Jde o maličkosti, ptát se sama sebe: „na co máš chuť, co si chceš dát k jídlu, v kterých šatech se dneska budeš cítit dobře, chceš dělat tuhle práci pro tohohle klienta, chceš to říct kamarádce dneska?“
A poslouchat se, a respektovat a vycházet si vstříc.
Ne vždy to jde, ale ten vědomý dialog pomáhá zásadně, víme o sobě, nepácháme na sobě nevědomé násilí. Pokud se s loajalitou k sobě rozhodujeme v těchto zdánlivě drobných denodennostech, posiluje to naši pevnost pro zásadní volby. Zoceluje nás to, posiluje naše sebeřízení.
Někdy ty odpovědi tvoří nějakou strukturu, opakující se, můžeme je nazvat vlastní opěrné sloupy jistoty, nebo vnitřní rituály.
