V mém světě neexistuje. Sebevědomí je buď zdravé, nebo nízké – to je stav, kdy zatím nemáme úplně přístup k posouzení vlastní hodnoty, nevíme, jak si stojíme, jakou cenu máme. Projevuje se buď submisí, nebo agresí.
Submise je stav, kdy se upejpáme, jsme upozadění, možná bojácní. Zdráháme se projevit, vyjádřit, podřizujeme se.
Agrese je stav, kdy jsme hluční, řinčíme zbraněmi, dáváme okatě najevo, že máme být slyšeni, že má být po našem, prosazujeme se tak trošku za každou cenu. Často se projevuje arogancí.Zdravé sebevědomí nám umožňuje nahlížet naše klady, znát svoje talenty a silné stránky a zároveň akceptovat své nedostatky a mínusy. Nestydí se za ně, nepotřebuje je schovávat za hlučnost nebo se zneviditelňovat. Dokáže v pravou chvíli nabídnout naše kvality ve prospěch rodiny, týmu i sám sebe. Nestydí se říkat to nahlas, nikoliv hlasitě. Neobává se stejně tak odmítnout něco, v čem se silní necítíme, nevnímá to jako slabost. Projevuje se klidem, vlídností a moudrostí.
Co z toho plyne?
Křičící šéf/ka, který na poradě direktivně trvá na svém, aniž by popřál sluchu svým lidem, arogantní politik/čka, tvrdící, že jen on má recept na šťastnou budoucnost, učitel/ka, která zesměšňuje, své žáky a studenty, když něco neví, manžel/ka která manipulací snižuje svého partnera, dělá z něj/jí neschopného blba nemá sebevědomí vysoké, ale nízké, NÍZKÉ! A zastírá ho hlučností a agresí, a bojí, se, že se „na to“ přijde.
Sama to znám, a na první dobrou mě „hlučnost“ paralyzuje, ale už se mi občas daří se zeptat sama sebe PROČ? Proč ten člověk volí takovou formu…? a to mi pomáhá, někdy opravdu cítím, že je za tím strach.
