To slovo je v češtině ostré, je v něm „R“ takže budí respekt. Přímo k respektu vybízí, což by mohlo pomoct, pokud se nám nedaří je vnímat, znát a strážit. Myslím teď ty naše vlastní, nikoliv státní.
A zase tady hraje zásadní roli náš sebevztah, to, jak moc se považujeme, jak se máme rádi. Dost nám je bourají naše potřeby vycházet druhým vstříc, aby nás měli rádi. Abychom si zachovali pověst hodný holky, obětavý mámy, naslouchající partnerky, kamarádky co, je vždycky jedno „velký ucho“, a k tomu další nálepky z oblasti profese.
A tak často místo pevných hraničních zdí z kamenů disponujeme elastickou růžovou želé hmotou, do které není problém kdykoliv vstoupit, dokonce jí prostoupit. Přináší nám to frustraci, vyčerpanost, a osamění. Máme pocit, že nikdo nevidí, že už nemůžeme.
A je to pravda, ti ostatní to vidět nemohou, pokud to nevidíme my. Naše hranice jsou naše každodenní práce. Představuju si to, jako když jsem v pubertě hrála volejbal a na začátku jsme si vždycky museli pěkně na antuce nalajnovat hřiště vápnem. Bavilo mě to, zvláštním způsobem uspokojovalo, bylo to dokončování tvarů. Mě pomáhá, když se cítím vyčerpaná a vedu se sebou rozhovor, tak si fakt někdy ve fantazii ujedu na to hřiště a lajnuju. U toho si promítám situaci, kdy jsem neustrážila svojí hranici.
