Základem je pocit, že mám právo říkat „NE“, úplně stejně jako „ANO“, není v tom žádný rozdíl. Podstatné je ptát se sama sebe, co opravdu chci, co je dobré a užitečné pro mě, co mi prospívá a pak si zachovat k sobě loajalitu.
Nebát se, že kvůli mému „NE“ přestanu být milována a respektována. Je nad slunce jasnější, že i po mém „NE“, toto slunce opět vyjde, a že toto moje „NE“ není ani první, co člověk proti mně v životě slyšel a ani poslední slovo, co mezi námi padlo. Dopadne to lépe, než mi strach našeptává.
Myslím, že (ostatně jako u všech jiných dovedností) je důležité pravidelné každodenní cvičení, které pak vytvoří stálý zvyk.
Existuje na to pomůcka, vlastně vzoreček odpovědi, která zní:
odmítnutí + potvrzení odmítnutí
např.: …Nevyzvednu tě, mám něco domluveného, …Nepřijedu, nestihnu to, …Neuvařím, jdu večer s kamarádkou.
Největší výzvou je odpověď: …Ne, nechce se mi. To vyžaduje velikou vnitřní jistotu a klid a sama vím, že se mi zatím daří zřídkavě. Je dobré s ní sem-tam začít, alespoň občas jí „hodit do placu“.
Je dobré se připravit na to, že zvláště začínáme-li s trénováním hranic, nebude na to okolí připravené a bude nás zkoušet udolat. A nelze se divit. To, co roky vycházelo, se najednou mění. Bude to od nás vyžadovat pevnost a vytrvalost a rozložit síly. Připravit se, že budeme muset odmítnutí zopakovat, aby na druhé straně bylo opravdu jasné, že to myslíme vážně. Tady pomáhá model „zaseklé desky“, jednoduše opakovat to naše odmítnutí + potvrzení odmítnutí, třeba 3x. A ideálně stále klidně, pak čtvrtý pokus nebude nutný.
S chutí do toho!
